Jdi na obsah Jdi na menu
 


Článek ve Štengaráčku na téma "Sport a dnešní mládež"

     Dosud jsem Vás zasypával úspěchy děvčat ZŠ Šitbořice a FbC Aligators. Psal jsem o jejich nadšení, skvělém přístupu a nasazení. Ano, ale to je jen hrstka dětí z naší školy, otázkou spíše zůstává : ,,Co ti ostatní?´´ Znamená to, že když se týmy nepohybují na horních příčkách, nezaslouží si naše uznání a pochvalu?

    Tentokrát bych se chtěl spolu s Vámi zamyslet nad něčím úplně jiným.  Jaký je dnes vztah ke sportu, jaké jsou vůbec koníčky a jak si v nich vedou ostatní? Určitě jste si sami všimli, že s úspěchem je to jak s miskami na vahách, někde je ho hodně, jinde chybí, ale stejně tak je i vrtkavý či pomíjivý a dokáže se rychle vytratit. Můžeme být rádi a zároveň pyšní, že naše dámská část drží pomyslnou laťku stále vysoko a dělají nám to nejlepší jméno. Bohužel ale existuje i druhá miska vah, a když někdo vítězí, musí být i ti, co prohru přijímají. Tak to chodí ve sportu, v práci, ale i v životě. Když se nad tím zamyslím, zajímalo by mě, co děti u sportu dnes drží, co jim vlastně sport dává a je vítězství to jediné kvůli čemu sportují? 

     Otevřeme-li jakoukoli odbornou příručku či publikaci, dočteme se, že sport nejen že zlepšuje fyzickou kondici dětí, ale i utužuje smysl pro povinnost a podporuje odhodlání něco dokázat. U kolektivních sportů se pak vzbuzují a prohlubují smysly pro týmovou spolupráci, ale také vznikají pole pro mnohdy důvěrná  kamarádství.

     Proč ale dnešní mládež nemá takový zájem o sport? Ano, můžeme říci, že je to vliv internetu, televize a všech dnešních masmédií.  Děti jednoduše raději sedí u počítače nebo televize a vytvářejí si jiné žebříčky hodnot než bylo za dob mého mládí.

     Je pravda, že se můžeme dlouze zamýšlet nad důvodem ,,proč´´, proto ale tento článek není. Zkusme spíše řešit otázku, jak to změnit?

    Více jak jedenáct let trénuji florbal, co se týče dětí, jezdím dlouhá léta na tábor jako vedoucí a přiznám se, že tímto problémem se zabývám již delší dobu. Sám jsem jako dítě hrával fotbal, díky tomu při mých úvahách začínám právě u sebe samého a snažím se vše posoudit právě z mé strany.

     Nečastěji si všímám toho, že se dospělí dívají na sport dětí často jinak, než na samotné děti. Příkladem toho mohou být právě naše dívky, všichni se díváme na jejich úspěch z takového pohledu, že jsou třetí v republice. Přitom ony samy v tom vidí hlavně skvělé zážitky s partou kamarádek a radost ze hry. A třeba že si cení třetího místa, vždy jim nejvíce záleží na tom, právě užít si to.

     Tím jsem chtěl říci, že většinou ženeme děti k velkým výkonům, ale když se jim nezadaří, nešetříme je kritikou. Často si všimneme, protože nejde přehlédnout, na zápase fotbalu i florbalu uřvaného trenéra, který nešetří sprostými nadávkami, když se někomu něco nepovede. Kolikrát trenér nenaplňuje cíle svých svěřenců ani hráčů, spíše mi přijde, že potřebuje sám sobě dokázat, že něco znamená. S tímto negativním přístupem se ale setkáváme i ze stran rodičů. Co myslíte, jaká je nejčastější otázka rodiče, když si spolu s dětmi po zápasu zavolají? Ano, přesně tak, rodiče se zeptají : ,,Vyhráli jste? a Kolik si dal/a gólů?“  Přitom často pro děti mladšího věku je podstatnější spíše to, zda si zahrály, zda se jim hra líbila, zda si vůbec někdo všiml jejich přihrávky, či zda udělaly něco, na co jsou ony samy hrdé, a právě gól to zrovna být určitě nemusí. Že si s partou kamarádů skvěle sedly, mají zážitky a o čem povídat, a jednoduše, bavilo je to.

     Když se zamyslíme nad tímto odstavcem, možná hodně lidem vyvstává myšlenka, co když zájem dětí o sport degradují právě rodiče a nesnesitelné požadavky a ponižování trenéra? Nepřispívá to také k tomu, že děti se raději rozhodnou posadit se k televizi nebo počítači, kde unikají od reálného světa, stávají se z nich hrdinové a nemusejí na sebe nechat psychicky tlačit? Vždyť je to takový bezproblémový svět.

    Nebudeme ale takoví pesimisté, sport tu je a bude a vždy se najdou děti, které sportovat budou a nenechají se strhnout supermoderním proudem počítačové nereality. I přes to všechno ale vidím ještě jeden problém, a to ve sportovní specializaci. Malé děti totiž většinou dělají pouze jeden sport spíše více do hloubky, což má nejen negativní vliv na jejich organizmus, protože tělo zatěžují jednostranně, ale zavírají si cestu ke sportům jiným a negativní vlivy přetěžování postihují zároveň i jejich psychiku.

     V mladém školním věku je to jiné, ale v tom starším, už je sport většinou bavit přestává, říká se tomu syndrom vypálení nebo vyhoření, tzv. burnout effect. Přitom právě sport v mladém věku by je měl připravit na pozdější výkon. A zkuste hádat proč se tento syndrom projevuje. Právě proto, že stále jen výkony dávaly a dávaly, ale pochvaly nesklízely, neviděly v tom smysl a ocenění. Přitom stačí vždy jen pár slov: byl jsi dobrý/á, to se ti povedlo…

   Jakou cestou se tedy dát? Nemusíme moc hloubat v paměti, stačí se podívat na Švédsko. Zde se děti do deseti let věku vůbec nespecializují na konkrétní sport, ale dělají všeobecnou průpravu. Později se sice začínají specializovat, ale zase ne jen na jeden sport, ale na více. Turnaje zde pro děti ve věku přípravky dělají bez tabule, nepočítají góly. Jejich myšlenka je taková, že chtějí aby se děti hýbaly a sportem jednoduše bavily, ne se stresovaly zda vyhrají či prohrají. I tréninky dělají zábavnou formou, že se na ně dětí těší, ne jak je tomu dnes. U nás se naopak schválně chodí pozdě, protože jim chybění při trénování vedení míčku a střelby nevadí, chtějí jen hrát.

       Neříkám, že vše co se u nás děje je špatné, naopak, myslím, že spoustu nových metod se začíná zavádět, a i přístup trenérů je více profesionální. Jen je třeba to nadále rozvíjet. Roli hraje i spolupráce ve sportu. Před šesti roky mě stíhali trenéři z nedalekého okolí a chtěli si promluvit, že prý údajně já jim přebírám hráče z fotbalu do florbalu. To já ale nedělám, ba naopak. Nedávno mě pár kluků došlo na trénink a řeklo, že jsou rozhodnuti hrát pouze florbal a že nechají fotbalu. Řekl jsem jim, ať s fotbalem nekončí, naopak, ať dělají klidně dva sporty dohromady. Jde o to, jen se domluvit. Na domluvě a komunikaci to vše stojí, je tak těžké probrat aby se nekolidovali tréninky a zápasy, což zde není zase takový problém.

      A co říci na závěr? Asi nemá cenu dorovnávat se Švédsku, ale inspirovat bychom se určitě mohli. Ukažte dětem, že každé je dobré, jedinečné, že si pochvalu zaslouží a uvědomme si, že vítězství či prohra je jen pomíjivý okamžik, to nejdůležitější je v týmu, pocitu hrát jako tým společně, užívat si to a táhnout za jeden provaz.